pozitivní veganismus

O skvělý čokoládový dort se dělím s masožravci a čtu spoustu nepřátelských slov, které si v internetových diskusích vyměňují nejen vegani s nevegany.

Vzpomínám na to, že mě jako vegetariánku nelákala představa patřit mezi veganskou komunitu. To pardon. Nejvíc mě asi odrazovalo to, že často ti, kteří otevřou oči, za pár minut chtějí změnit svět a udělat vegany ze všech.

Což o to, bylo by to krásné. 

Mě nikdy nezajímalo, jestli je člověk od přírody býložravec a už vůbec mě nebaví se o tom s někým dohadovat. Důležité je, že dnes mám tu možnost jíst si, co chci - volit rostlinnou stravu. Ráda ukazuju, jak je to snadné, chutné a ignoroju hejty masožravců, pokud není nutné bránit se - v takovém případě mám tisíce argumentů v rukávu. Uvědomuju si, že udělat změnu pro doposud takovou stravou nepoznamenané jedince, nemusí být(bohužel) tak jednoduché. (Vždyť jsem si taky musela najít cestu!)

Oslo 2015

A tak do nikoho nekopu.

K veganství jsme vichni sami dospěli. A dopracovali se k tomu lidé v mém okolí, od kterých bych to čekala nejméně. Kdybych jim cokoli před rokem vysvětlovala, bylo by to k ničemu. Nejvíce je inspirovalo to, že mě pozorovali, ptali se a ochutnávali.

Že to zní nevege?

Mě to taky netěší. Úzko je mi při pomyšlení na jakýkoli druh velkochovu. Při představě, že je kdejaký průmysl založen na těch bytostech. Že s nimi někdo dokáže zacházet, jako kdyby nebyly živé. Že jsou lidé, kteří si to všechno uvědomují, ví, co mají na talíři a vůbec je to netrápí. (??) Je kruté, co se děje v tropických deštných pralesích kvůli všudypřítomnému palmovému oleji. Děsí mě, v jakých podmínkách lidé pracují a pěstují plodiny, kterými se přecpáváme.

Štve mě dav nemocných kolem mě, kterým bych místo léků chtěla předepsat změnu jídelníčku a dopřála bych jim procházku na čerstvém vzduchu.

Mohla bych negativní vlny denně šířit po síti.

Nemyslím si ale, že by příliv vegansky smýšlejících nastal díky tomu, že je někdo přesvědčuje. Podle mě současný boom spočívá v dostupnosti informací, které je fajn připomenout, stačí ale jednou. Kouzlo je v tom, že se k nim dnes každý lehce dostane sám bez pocitu, že se ho nějaký zoufalec snaží dostat na svou víru. Za posledních pár let a především ve velkých městech se to přece vyvinulo velmi pozitivně. Tak raději výrobcům potravin a majitelům restaurací dejme najevo, že stojíme o veganskou nabídku, udělejme z toho běžnou věc a násobme tak pravděpodobnost, že se k rostlinné stravě dostane více lidí.
¨
A navíc. Občas se někdo pro myšlenku změnit stravu nadchne, aniž by o nové skladbě jídelníčku něco věděl. Tady by měl zkušenější vegan nabídnout pomocnou ruku. Místo toho vidím, že se směje nezkušenosti, uráží a dělá všechno pro to, aby veganské začátečníky od jeho záměru odradil. Takže se ptám, co je našim cílem? Opravdu tihle hrdí vegani touží po tom, aby všichni přešli na rostlinnou stravu a abychom žili spokojeně v míru? 

Jsem veganka a je to to nejmenší, co jsem mohla udělat pro všechny živé, pro planetu a pro mé zdraví. Mám radost z lidí, které zajímá, co jí. Kterým aspoň jednou v hlavě proběhla myšlenka, že se dá jíst bez krutosti. Radost mi udělá každá otázka, která komukoli pomůže v cestě k rostlinné stravě. Těší mě, že už je nás tolik!

Nevím jak vy, ale já vidím jen pozitivní vývoj. A věřím, že i bez nátlaku a zbytečně hlasitých výkřiků se jednou všichni budou vzájemně zvát na vegan dorty.


I.